Mám po několika sobotních lekcích s klienty, při kterých po mě chtěli, abych je naučil jezdit opravdu rychle na okruhu. Řešili jsme, co jim chybí k lepším časům, které zajíždí jejich kamarádi. Viděl jsem, že tihle řidiči dělají hodně chyb, mnohem akutnějších, než je trochu pomalý čas na kolo a napínal všechny síly, abych jim pomohl stát se lepšími řidiči. Snad se to povedlo, i když se rozhovor proti mé vůli neustále stáčel k chybějícím desetinkám a k úpravám auta, které by jim na příští rok pomohly být rychlejší. „Přeházím převodovku, koupil jsem větší brzdy, ale chce to ještě gumy. Překvapivě je tohle pro hodně řidičů logická úvaha, ale ve skutečnosti je to nesmysl. Je to asi jako byste si místo tréninku kupovali nové rukavice a protejňáky, protože se vám stále nedaří zvednout 150 kg „na bench“.

V podzimním počasí jedu domů po zakroucené a docela rozbité silnici. Přemýšlím nad uplynulými coachingy a najednou mě napadne „odkud se bere radost z jízdy?“. Myslím tu nefalšovanou, čistou radost, kterou rozhodně nezažívám pokaždé, ale kterou cítím zrovna teď. Je to z rychlosti? Z auta, které řídím? Nebo ze silnice samotné? Kdy mám největší radost na okruhu? Když ukrojím půl vteřiny ze svého času? Možná, když sedím v KZ (závodní motokára) a jsem na okruhu, abych trénoval svou přesnost. To je ale jiný příběh.

Projíždím jednu zatáčku za druhou, nebrzdím na poslední chvíli, podřazuji dlouho před zatáčkou a volant dlaněmi jen tak hladím. I tak ale jedu celkem svižně. Přesto mám čas všímat si zvlněné krajiny a na srdci mě oproti zvyklostem hladí mlha vycházející z údolí, která určitě ochladí vzduch v mokré zatáčce tři sta metrů přede mnou, stejně jako listí na výjezdu ze zatáčky, mající za vinu mojí volbu stopy. Mám kupodivu čas se i zamyslet. Odkud se bere ta radost z jízdy?

Z rychlosti to není. S vyšší rychlostí akorát strmě stoupá riziko krizové situace, kterou si ani nemusím způsobit sám. Autem to také není. Silnice není špatná, ale je rozbitá a rozhodně bych ji nenazval dokonalou. Krajina je tu krásná a mlha a večerní slunce mě skoro dojímá. Nepřináší mi ale radost z jízdy. Dvakrát podřazuji, motor zavrní, rychlostní páka skoro sama zapadá na místo, s lehkýma rukama auto stáčím do zatáčky a nabrzďuji skoro až k apexu. Auto nechávám jet, neperu se s ním a přesto dělá všechno tak, jak chci. V tu chvíli mi to (po kolikáté už?) dochází. Kontrola nad autem mi přináší ty pocity, které snad jinde ani nemůžete zažít. V kontrole je radost.

No a proč tohle celé tak dlouze popisuji? Je to pro mě totiž naprosto zásadní. Tuhle myšlenku a přístup se snažím předat každému, kdo se ode mne chce něčemu naučit. Máte Porsche, Ferrari nebo třeba M3? Super, krásná auta, hodně vás naučí a zažijete s nimi hodně radosti. Máte starého Civica nebo třeba Fabii? Prima, pojďte si to naplno užít, protože to jde opravdu v čemkoliv.

Kontrola vs. rychlost

Můžete namítat, že rychlost vyjadřuje kontrolu a do určité míry to také bude platit. Myslím, že to platí asi takhle: Rychlost, při které zvládnete v autě provést všechno v klidu, brzdíte na bodech, kde jste to měli v plánu, řadíte dopředu podle zatáček, které vás čekají, jedete přesně stopou, kterou jste si vybrali, nereagujete na auto, ale auto vždy jen na vás a u toho vypadáte, jako byste jen popojížděli po parkovišti, je rychlost pod kontrolou. Čím vyšší rychlost pod kontrolou, tím vyšší dovednost. Pokud ale něco z daného neplatí, nemáte kontrolu. Sobieslaw Zasada si pro tenhle stav vybral termín „Bezpečná rychlost“ a pravdivě tvrdil, že bude pro každé auto, pro každé podmínky na silnici a každého řidiče rozdílná. Je jedno, jak tomu budete říkat, ale asi chápete, co myslím.

Přesto velmi často vídám řidiče, kteří jezdí rychleji než by měli. Za volantem jsou ztuhlí a křečovití, pot z nich skoro stříká a celé auto pod nimi vrže. Každý jejich průjezd stejnou zatáčkou je jiný. Jednou jsou nedotáčiví, podruhé jim auto uklouzne a potřetí jedou sice relativně klidně, ale úplně špatnou stopou. Jejich neklid se přenáší i na spolujezdce a to v rychlostech, ve kterých by s jiným řidičem člověk spíš usínal. Radost vyměňují za adrenalin a ten pociťují, protože dělají něco, co nemusí vyjít. Občas takové řidiče potkávám na okruzích a je poznat, že se nebaví, spíš je to pro ně trápení. Zvolili špatnou stopu nebo nestihli správně odbrzdit před zatáčkou a s autem musí svádět boj, jinak by vyletěli ze zatáčky. Řešení je pro ně ještě více šlápnout na plyn a tvářit se udiveně, že to nefunguje.  Vidím, že ještě nikdy nezažili tu pravou radost za volantem.

Nejlepší úprava jste vy

A víte, co od takových řidičů nejčastěji slyším? „Ty brzdy nejsou dost silné a tak jsem dlouhý v zatáčkách.“ „Na výjezdech ze zatáček se mi to nesbírá, asi to bude chtít větší turbo a cooler.“ „Ty časy nejsou nic moc, ale příští rok přijedu se slickem a bude to něco úplně jiného.“ Podobných odpovědí bych mohl napsat několik stránek, ale vám už to stačí abyste mohli říct, že tohle je přece nesmysl. Ano je.

Možná je to nedostatek zkušeností, sebereflexe nebo jen přílišný zápal zabraňující těmto řidičům si na chvíli sednout a zamyslet se. Je ale úplně zcestné v polovině trackdaye začít přemýšlet nad tím, jak vylepšit auto, aby vaše jízda nestála za houby. Pokud tedy nemáte závodní tým a netestujete auto před sezonou. Jestli vaše jízda za nic nestojí, je to kvůli vám, kvůli vašim dovednostem a kvůli tomu, že nejedete tak, jak vaše auto a podmínky vyžadují. Že máte sjeté gumy a na konec trackday zrovna napršelo? Super příležitost nacvičit si hodně jemné ovládání auta a třeba trochu změnit stopu. Že má vaše auto houpavější podvozek a pomalejší řízení? Co se naučit brzdit levou nohou a zatáčet volantem trochu dřív, pracovat s těžištěm a prostě si to užít? Nehledejte chyby v autě, v počasí nebo na silnici. Snažte se najít chybu v sobě!

Až příliš často vídám řidiče, kteří utopili obrovské peníze v úpravách svého auta. Nejhorší je, že to často nekončí u smysluplných úprav, jako jsou brzdové destičky a podobně, ale že řidiči postupně přestavují celá svá auta. Zajímalo by mě, kolik peněz vynaložili na sebe, na lekce od profíků, kteří by jim mohli ukázat správný směr, na proježděný benzín nebo za vstupné na ježdění na okruzích. Většinou zlomek nákladů na úpravy. Logika je při tom jednoduchá. Když auto prodají, sednou si do jiného a nic do něj nepřinesli. Kdyby ale investovali do sebe, kdyby se neustále zlepšovali, přinesli by tuhle úpravu s sebou do každého auta, do kterého by si sedli.

Úpravy, které dávají smysl

Nemůžu tvrdit, že veškeré vložené peníze do auta jsou nesmysl a přeskočím to, že chcete mít auto v perfektním technickém stavu. Existují ale úpravy, které vám pomohou stát se lepším řidičem nebo si jízdu víc užít? Pár jich je a, když zapojíte hlavu, určitě vymyslíte další. Základní (a rozhodně nenákladná) vychytávka může být úprava pedálů. Při jízdě se totiž potřebujete soustředit na to, co je před vámi, jak se auto chová, na jakém povrchu jedete a jak jemní jste s volantem. Rozhodně vám nepomůže, když se při každém podřazení a brzdění začnou vaše myšlenky zaobírat tím, jak máte postavené nohy na pedálech a jestli vám při meziplynu náhodou neuklouzne podrážka z brzdy! Proto je úprava pedálů výjimka z toho, co píšu výše.

Jestliže máte sedačky bez bočního vedení a v každé zatáčce visíte na volantu nebo se zapíráte kolenem o dveře, nebude špatný nápad pořídit sportovní sedačky. Ty vám umožní zůstat za volantem víc v klidu a mít víc prostoru pro ovládání auta. Podobné je to i s předsazeným volantem, který vám v autě s nedostatečným nastavení umožní lepší pozici v sedačce. Do kategorie rozumných úprav se dají zařadit i sportovní destičky, které zvětší brzdnou sílu, což není tak podstatné (a hodně tu záleží na pneumatikách), ale hlavně vydrží vyšší teploty a tak se vám nestane, že po třech kolech na okruhu už skoro prošlapujete brzdu a nic se neděje. Super jsou i silnější světla, protože vám v noci prodlužují váš pohled. To je ale asi tak všechno.

Proč tu nejsou další úpravy jako lepivé gumy, lehčí kola, zvyšování výkonu, sportovní podvozky a tak dál? Protože ty se týkají jenom vyšší rychlosti (za předpokladu, že jsou správně provedené) a nemají nic společného s tím, jakou radost za volantem zažíváte. Ani takové úpravy nemohu úplně zatratit, ale jsou pro velmi zkušené řidiče, kteří se chtějí posouvat, ale ve svém autě už nemají moc kam. Buď se mohou rozhlížet po jiném autě, nebo upravovat to své. Většina řidičů které potkám ale hledají radost z jízdy a ne způsob, jak stáhnout tři desetiny na kolo (nebo by alespoň měli).

Můj příběh s Yarisem GR

Focus RS MK1 v mé garáží začíná spadat do kategorie „youngtimer, který mi dělá radost při víkendových vyjížďkách“ a najednou mi jej začíná být líto, když při výletech do Alp vede skupinu Porsche GT3, Corvette ZR1 a dalších, mnohem rychlejších aut. Pak musím Focuse „tavit“ na hranu, několik stovek kilometrů v kuse, jinak by si řidiči za mnou výlet neužili. Tak nastal čas pořídit „dělníka“, rychlou čtyřkolku, kterou mohu vzít na zamrzlá jezera do Švédska a zároveň auto, které mě bude bavit. Vybral jsem si Yarise GR.

Hned po tom, co jsem si udělal první fotku s „Jardou“ mi začalo psát hodně lidí s dotazem, co všechno na něm upravím nebo s doporučením, co všechno bych upravit měl. Moc jsem to nechápal, protože tohle auto je v sériovém nastavení neskutečná střela. U nás máme snad nejvíc Yarisů GR na počet obyvatel na světě a každý druhý majitel svého Jardu hned „tuní“. Zvyšování výkonu, kompletní výfuk, podvozky, brzdy, pneumatiky, výztuhy a kdo ví co ještě.

Jenže když jsem se s autem začal seznamovat, zjistil jsem, že funguje naprosto neskutečně. Využít jeho potenciál není žádná sranda a způsob, jakým pomáhá řidiči k rychlosti je neuvěřitelný. Troufnu si říct, že většina řidičů na jeho potenciál zdaleka nedosáhne ani v sériovém nastavení. Jenže oni se nesnaží zlepšit v řízení a naučit se auto maximálně využívat, místo toho cpou opět peníze do auta. Yaris GR je ale na okresce tak rychlý, že už nechcete, aby byl rychlejší. Zároveň to není okruhové auto a pokud se jej budete snažit upravit pro okruhy, uzemníte okreskovou zábavu, která v něm třímá. A i když je u nás pár řidičů, kteří Yarise mají a umějí s ním pracovat naplno, musím zopakovat, že to rozhodně neplatí pro většinu.

Abych nebyl úplný puritán, přiznám se, že jsem k pár úpravám také sáhnul. Ihned jsem si rozšířil a upravil pedály pro lepší ovládání (je to úprava asi na půl hodiny práce a pár stovek korun v nákladech a obrovsky změní pocit z řízení), mám objednaný nástavec pod volant a ližinu pod motor. Na auto ještě musím s velkým odporem navěsit zástěrky, jinak mi odletující štěrk proti mé vůli odlehčí půlku karoserie. A to je všechno. Žádné úpravy, které by měly měnit vlastnosti auta, nic. A proč? Protože to nedává žádný smysl.

Při první vyjížďce jsem s Jardou vyrazil na oblíbené okresky na jihu a byly hodně těžké podmínky. Místy suchý asfalt, na kterém mělo auto hodně gripu, místy mokrý a lehce namrzlý asfalt a do toho fleky sněhu. S autem jsem se chvíli sžíval a hned mě začalo obrovsky bavit. Cestou domů jsem pak ještě potkal zasněžené letiště na kterém měl někdo dokonce připravené pneumatiky do slalomu, takže jsem si mohl vyzkoušet i „blbiny“, jako je otočka o 360°, které prověří vaše ovládání auta. No rozhodně bych neřekl, že bych se při první společných kilometrech byť jen přiblížil limitu auta. A to v prostředí, pro které se narodilo.

Na závěr

Závěr z mého článku by měl být takový: necpěte peníze do auta, ale do sebe. A možná ještě že „nezáleží na tom, jaké auto řídíte, ale jak ho řídíte“. Tohle jsou dvě věci, které řidičům často říkám a s drobnými výjimkami naplno platí pro většinu řidičů. Takže až vám příště něco nepůjde, budete nedotáčiví na výjezdu nebo vám bude nechtěně utíkat záď vašeho auta v každé druhé zatáčce, neptejte se, co můžete změnit na autě, ale zamyslete se, co můžete změnit na sobě! To je způsob, jak najít nefalšovanou radost z jízdy.

Bonus pro ty, co mají rádi čísla

Text výše, jsem psal hodně intuitivně. Ale co když je tu někdo jako jsem já? Někdo kdo potřebuje přesně daný plán a pár čísel, o která se opřít? Jak tedy přistoupit k investicím do sebe? Zkuste se na to podívat takhle: vezměte cenu vašeho auta, myslím prodejní cenu nového modelu ve své době a 5 % z té částky si představte jako rozpočet na posun svých řidičských dovedností. Takže pokud jste si teď koupili nového Yarise GR, vychází vám to na nějakých 50 000 Kč. To není zas tak málo. Pokud máte ale Mazdu MX-5 první generace, bude to asi jen o 15 000 Kč méně, protože její cena se pohybovala myslím okolo tři čtvrtě milionu. A teď co s tím? Máte několik možností, jak se sami zlepšovat a rozpočet si rozdělte podle vlastních preferencí (a také podle sebereflexe vašich řidičských dovedností a chyb) právě do těchto možností. Seřadil jsem vám je tak, jak by po sobě měly nebo mohly jít:

• Kvalitní řidičská literatura

1. Kurzy bezpečné jízdy na polygonu pro úplné začátečníky
2. Škola smyku
3. Coaching sportovní jízdy
4. Trackdays – trénink na závodních okruzích
5. Event pro pokročilé řidiče, jako třeba driftování na sněhu
6. Získání závodní licence pro fajnšmekry

Rozpočet 5 % z ceny auta je samozřejmě hodně primitivní způsob, jak se rozhodnout, kolik peněz do sebe investujete. Navíc počítám 5 % jako naprosté minimum. Z mých zkušeností to ale obvykle platí, protože Clio RS, jakkoliv velmi rychlé auto, od vás bude vyžadovat méně dovedností, než 911 GT3. A s novým autem samozřejmě přichází stejný výpočet znovu. Druhou a možná trochu složitější otázkou je, do jakého tréninku investovat kolik peněz? Na to se od stolu těžko odpovídá, ale já třeba při coachingu dávám svým klientům hodnocení, které jim slouží jako pomyslný plán.