Je to pár týdnů, co se mi dostalo pod ruce Porsche Carrera 3.2 z roku 1984. Vlastně se mi nedostalo pod ruce náhodou. Dlouho jsem ho sháněl pro natáčení videa o tom, jak dělat meziplyn. Chtěl jsem, aby ve videu hrálo něco velmi ikonického, auto, které od řidiče vyžaduje gentlemanský přístup, na které bude chtít každý koukat a které bude mít perfektní zvuk. Nemohlo to být nic jiného, než staré vzduchem chlazené Porsche. Během natáčecího dne jsem s „poršákem“ najezdil hodně kilometrů po okreskách a byl to neuvěřitelný zážitek. O tom jsem vám prostě musel napsat.

První, čím mě stará Carrera překvapila, bylo, jak ohromně krásné auto to je. Jasně, viděl jsem ho mnohokrát na fotce a párkrát naživo. Jenže jeho krása mě pak uchvátila pokaždé, když jsem z něj vystoupil a podíval se na něj. Stejné pocity budilo i v kameramanovi, kolem kterého jsem jezdil celý den sem a tam. Vlastně mi říkal, že se mu s každým průjezdem líbí víc a víc. Vzhled auta sice nemá zdánlivě nic společného s tím, jaké je to sedět za volantem a prohánět jej po okresce, ale není možné začít o tomhle Porsche psát a nezmínit se, jak krásné je.

Vy jste tu ale kvůli tomu, abyste si přečetli, jaké je to ho řídit. Tak pojďme na to.  Když jsem konečně přestal chodit okolo a nasedl dovnitř, překvapila mě jedna věc. Je to Porsche a tak jsem čekal nádherný, funkční interiér, s pěkným volantem a velkým otáčkoměrem uprostřed. To vše bylo na místě, auto vonělo benzínem, hned na mě dýchla atmosféra osmdesátek a já věděl, že to bude výjimečné. Čekal jsem také perfektně postavené pedály. Tohle auto má ale pedály mírně řečeno příšerně řešené. Spojka má pro Porsche typicky neuvěřitelně dlouhý chod, brzdový pedál oproti tomu zabírá dost brzo a plynový pedál je utopený někde vzadu. takže je na něj pravačkou při ovládání brzdy a plynu naráz dost těžké dosáhnout. Navíc se při zmáčknutí pedály tak nějak zaklápí nahoru a zvedají patu nohy do vzduchu. Jak v tomhle budu sakra dělat meziplyn?

Ok, otáčím klíčkem v zapalování nalevo od volantu a motor párkrát zaštěká a rozběhne se. Za studena a na volnoběh hrčí jako traktor. Nenechte se ale zmýlit, ten zvuk okamžitě dává najevo, že Porsche umí jet dost rychle. Šest válců za zadní nápravou se na volnoběh trochu hádá, ale hned jak se rozjedete a trochu zvýšíte otáčky, ozve se pravá symfonie. Je to staré auto a s materiálem se neplýtvalo. Uvnitř je vše slyšet a já mám pocit, že po nastartování je to víc živý organismus, než chladný stroj. Po zahřátí motoru mohu šlápnout na plyn a poslechnout si ten zvuk naplno. A v tu chvíli si všímám něčeho, co jsem vlastně ani moc nečekal. To auto vážně jede! Nechávám zařazenou dvojku, šlapu na plyn a zařadím až pod omezovačem. Dráhy řazení jsou dost dlouhé a na změnu rychlosti to chce nespěchat. Autu dost pomůže, když i při řazení nahoru dvakrát vyšlápnu spojku. Rychlost tak konečně zapadne plynule a rychle a já mohu dál akcelerovat. Blíží se ale zatáčka a já musím brzdit. Auto se lehce nakloní na čumák v měkčím podvozku, dvakrát podřazuji s meziplynem a dvojitou spojkou. Ok, to půjde. Není to ale žádná sranda a auto mi pod brzdou trochu škubne. Zvykám si i na převodovku. Uděláme ale pár úprav pedálů a budeme moct natáčet.

Ještě ráno v den natáčení hrabu v garáži a hledám nástavec na pedál. Do auta samozřejmě nemůžu zasahovat, takže nástavec, ještě s podložením, přichytávám na plyn jenom provizorně páskou. K tomu přilepím protiskluzový grip na pedál brzdy. Hotovo, můžeme točit. Teď budu mít konečně čas se s autem sžít. Vyjíždím a hned je znát, jak moc drobná úprava plynového pedálu pomohla. Najíždím už ale celkem dost kilometrů a pořád se s autem nemůžu sžít, jak bych si představoval. Už je poledne a máme natočeno dost záběrů, když najednou cítím, že to tam je!

Nohy si zvykly na uspořádání pedálů a já jakoby přirůstám k autu. Koukám na své ruce na volantu a mám pocit, že nejsou moje, ale že koukám na nějaký starý film o závodníkovi, který by mohl být můj dědeček. Najednou mi nevadí málo strmé řízení, prostě akceptuji, že musím víc točit volantem a trochu ručkovat a užívám si, jak ztuha jde volant a kolik informací od předních kol dostanu. Nevadí mi ani, že od volantu sedím daleko a že ke zmáčknutí spojky potřebuji úplně narovnat nohu. Jsem s autem jeden celek a řvu radostí, protože tohle jsem za volantem ještě nezažil. Teď vím, že si můžu dovolit trochu přitlačit. Zkouším jednu zatáčku přes horizont naplno. Auto se ve stotřiceti trochu zavlní, nejdřív je cítit jak přední kola, která nezatěžuje motor, trochu zlehknou ve volantu, pak se malinko nadlehčí i záď. Tomu přispívá i měkčí podvozek, který ale nefunguje vůbec špatně. Naopak je díky němu skvěle cítit přenos váhy dozadu při akceleraci. Při brzdění zas auto boří čumák do zatáčky. Tohle zavlnění by mohlo leckoho vyvést z míry, jenže pak člověk zjistí, že to auto udělá pokaždé a začne se mu to šíleně líbit. V další zatáčce je nerovnost, jen trochu přišlápnu brzdu proti plynu a auto zaklekne do tlumičů a zatáčkou doslova proletí. K tomu všemu je potřeba si představovat naprosto geniální zvuk motoru a ten krásný interiér, ve kterém sedím. Výhled z auta je okouzlující. Na silnici se totiž dívám přes typická vypouklá světla.

V tomhle autě ale nemusíte jezdit rychle. Už jen trochu svižnější jízdu na pěkné okresce si v něm užijete víc, než cokoliv jiného. Vše co řidiče učím, tu dává smysl. Stačí malá nepřesnost a auto vám hned dá vědět svou nelibost. Je vlastně hodné a řidiče kousne až ve chvíli, kdy přijede moc rychle do zatáčky, nebo v průběhu zatáčky rychle ubere plyn. To je pak zle. Pokud ale nezvládáte perfektně meziplyn, koukat se do zatáčky, být jemní s volantem, řadit s dvojitou spojkou i nahoru, budete se s ním prát. Na nájezdu do zatáčky stačí chvíli bojovat s řazením, o pár centimetrů minout bod, kde je potřeba začít jemně a plynule točit volantem, a už se k apexu nedostanete. Řízení je pomalejší a podvozek měkčí, takže musíte být v hlavě pár kroků před autem.  A to je na něm krásné. Musíte mu odevzdat všechno, co umíte a musíte umět celkem dost. Jenže tohle auto to ocení, jako nikdo jiný. Užíváte si každou čistě projetou zatáčku, každé zařazení, každé otočení volantem i pohledy na otáčkoměr. Když trochu přitlačíte, zjistíte, že se s ním dá jet hodně rychle. A taky že to je neuvěřitelná zábava. Ti pánové ve Stuttgartu už před pětatřiceti lety moc dobře věděli, co dělají.

Co si z toho odnést? Řízení je skvělá zábava a nemusí to být vůbec o rychlosti. Učit se techniky, které v moderních autech nutně nepotřebujete, má cenu, protože když si pak sednete za volant takového auta, umíte ho ovládat. A to je ta největší odměna. Nikdy jsem si neužil řízení, jako tady v tomhle Porsche a je pro mě sen, mít jedno takové doma. Mimochodem, pokud je to sen i pro vás, můžete si ho pořídit. To, které jsem řídil, je právě na prodej a já moc děkuji Dušanovi, že mi jej půjčil. Bohužel jsem nestihl udělat během natáčení fotky, které by důstojně doplňovaly článek. Proto jsem si zapůjčil pár fotek od německého prodejce Karero.