Sedím v kanceláři a dívám se z okna. Venku hustě prší, a i když je teprve chvíli po poledni, vypadá to, jako by se už stmívalo. Dneska mi práce od ruky moc nejde a tak si při odpolední kávě radši prohlížím nová auta na Ráji veteránů a přemýšlím, jak velkou garáž bych potřeboval, mít na účtu o pár nul víc.

Tak takhle jsem se před pár lety dozvěděl o Youngtimerclassic. Na Ráji veteránů měli v nabídce naprosto neskutečná auta, spoustu neskutečných aut. Ok, tohle nebude jen obyčejný překupník. V tu chvíli mě nenapadlo, že horší nálepku už jsem jim dát nemohl. To jsem ale zjistili, až o dost později, kdy jsem poprvé potkal Jirku, zakladatele, duchovního otce a současného spolumajitele Youngtimerclassic GALLERY.

Jirka sice opravdu auta kupuje a občas něco i prodá ale podle mě je spíš znalec starých aut, který se nezdráhá zamazat od oleje. O starých sporťácích, běžných veteránech i všemožných prapodivnostech s volantem a motorem toho ví opravdu hodně. Alespoň tak mi to připadá, kdykoliv spolu o autech mluvíme. Jirka mi o autech vypráví s láskou, zná jejich technickou stránku i příběhy, umí opravit a řídit kde co. Za tenhle popis by mi asi vynadal, protože sám je konceptuální umělec s vystudovanou Akademií výtvarných umění.

Skvěle ho vystihuje historka, kterou mi vyprávěl při našem prvním setkání. „Od dětství mě bavily spíš motorky, učarovala mi hlavně Honda CBX 1000 s řadovým, vzduchem chlazeným šestiválcem. K autům jsem se dostal až o trochu později. S kamarády jsme ale kupovali staré „zadomotorové“ Škodovky a „krosili“ s nimi po polních cestách. K autoveteránům jsem dozrál o něco později, když jsem vyjel na brigádu do Skotska sbírat jahody a zamiloval se tam do starých britských sporťáků, což je doteď má vášeň.“ Vyprávění jsem poslouchal v jeho hale v Jablonci, kde najdete neuvěřitelnou sbírku automobilových skvostů. Zrovna jsme si prohlíželi černý Lotus Esprit S2 se zlatými pruhy a nápisy World champion na dveřích.

„Tohle auto jsem si vysnil, táta v sedmdesátých letech fandil Lotusu v F1 a tohle auto vzniklo jako oslava vítězství Maria Andrettiho, který pro Lotus v roce 1978 vyhrál pohár konstruktérů v F1. Když mi známý z Anglie zavolal, že právě tenhle Lotus sehnal, nezaváhal jsem ani minutu, přesto, že jsem v té době neměl dostatek prostředků ani na nákup, natož na dopravu a tak dále. Nakonec na tohle auto padly nejen moje, ale i tátovy úspory a na dopravu se složili studenti Akademie Výtvarných umění, pro které jsem tehdy narychlo zorganizoval “zájezd” do Londýna”, směje se Jirka… “ Za minibusem, který jsem si kvůli tomu tehdy pronajal, jsme táhli ještě vypůjčený podvalník na Esprita!”

Jirka postupně poznal galerie po celé Evropě, a protože se v autech vyzná, začal nadšencům a sběratelům pomáhat s nákupy starých aut, jaká si přejí mít v garáži a hlavně řídit. „Auta ale musí jezdit a proto si klienty vybírám. Hodně z aut, která v hale vidíte, jsou klientů a já se jim o ně starám. Miluji stará auta, mají duši a jsou nejekologičtější – už totiž byla vyrobena.“

A  proč tohle všechno píšu? Protože Jirka má v tomhle článku důležitou roli a zároveň je to perfektní úvod. Nedávno jsem totiž přemýšlel, od koho bychom si mohli půjčit nějaké zajímavé auto, o kterém byste si rádi přečetli. Mojí hlavě to chvilku trvalo, ale najednou si vzpomínám. „Kdo je takový nadšenec, že ti určitě nějaké auto půjčí a kdo ví o těchhle autech nejvíc? Jirka!“ Vytáčím číslo a chrlím do telefonu:
„Ahoj, hrozně rád bych napsal článek o nějakém youngtimeru do našeho blogu na Special Drive a vzpomněl jsem si na tebe, určitě budeš mít něco, co bychom si mohli ještě před koncem roku projet“ Chvíli mě napadá, že jsem na to šel hodně zhurta a že mě čeká odmítnutí.
„Ahoj, hele už není nic moc počasí, ale určitě něco vymyslíme. Vezmi fotografa a přijeď o víkendu.“

V sobotu ráno, ještě se tmou vyrážíme i s Johnym, naším fotografem, směrem na sever a těšíme se, co nás dneska čeká. Přijíždíme a před halou stojí Porsche 911, zelený brouk a staré Ferrari. Jirka s nimi vyjel, aby uvolnil cestu BMW E21, které si dnes můžeme půjčit. Je na letních pneumatikách, ale jinak v perfektním stavu a tak se těšíme na hezké svezení.

BMW nevypadá na první pohled nijak nápadně, vlastně mě moc nezaujalo. Možná to ale bude černým Lotusem Europa, na kterém mohu nechat oči a dalšími neskutečnými auty, která stojí opodál. No uvidíme. Venku je vše úplně jinak. Studený motor na pár otočení zaštěká a chytne. Není to sice nejsilnější 323i, ale i 318 má dost surový zvuk a vzbuzuje ve mě pocit, že s ní bude sranda. Auto má krásný, tmavě zelený lak, ve kterém vynikají tvary karoserie a hlavně žraločí čumák auta. Zkosená příď, čtyři světla a decentní ledvinky před chladičem ve mě okamžitě evokují 320 z Group 5 a já mám hned chuť naskočit.

Uvnitř už tak závodně nepůsobí. Je tu světlý interiér, pohodlné sedačky a hlavně obří volant zabírající hodně místa. Jdu si nastavit posaz, protože musíme co nejrychleji vyrazit, abychom s Johnym stihli ještě vůbec něco nafotit a auto alespoň trochu vyzkoušet. Sedačku si musím posunout hodně dozadu, aby mi nepřekážel velký volant. Sedím už tak daleko, že skoro nedosáhnu na řadicí páku, ale kolena mám stále dost pokrčená a mezi nohou a volantem se udělala mezírka jenom tak na dva prsty. No nic, lepší to nebude. Kdybych měl kratší nohy nebo delší ruce, určitě by se mi tu sedělo lépe, ale musím se přizpůsobit. Řazení je na mě moc vpředu a navíc lehce nakloněné směrem k spolujezdci, což mě okamžitě vytrestá. Při prvním zastavení totiž řadím neutrál, jenže to není neutrál, ale dvojka. Motor mi zhasne asi dvacet metrů od haly před zraky několika přihlížejících. Znovu startuji a poučen se v klidu rozjíždím. Mohl bych si i stáhnout horní díl střechy a zadní sklo, protože tahle E21 je v poměrně vzácném provedení od úpravce Baur, takže auto vypadá, jako něco mezi targou a cabriem. Dneska by mi ale omrzly uši, takže střecha zůstane tam, kde je.

Půjčení auta jsme si dohodli hodně narychlo a nemáme tak vytipovanou silnici vhodnou na focení. Hledání lokality ale nechám na Johnym a pojedu za jeho dodávkou, abych si mohl auto v klidu osahat. Nesedí se tu tak špatně, jen je potřeba zvyknout si na manipulaci s volantem. Při každém překřížení rukou si totiž škrtnu o nohu, takže budu muset ručkovat v každé druhé zatáčce. Pomalu si zvykám i na lehce vyosené řazení, které působí trochu měkce. Mám pocit, jako by páka táhla řazení vedla někam do pytlíku s gumovými medvídky, takže si pokaždé říkám „už to tam je?“. Takhle se ale řadilo ve všech starších BMW, které jsem si mohl zkusit. Co je v autě naopak perfektní, jsou dostatečně veliké pedály, které jsou hezky blízko u sebe. Pedál brzdy je o trochu blíž, než pedál plynu a když jej sešlápnete, začne pořádně zabírat zhruba v pozici, kdy je v rovině s plynovým pedálem, takže tu meziplyn trefíte hned na první pokus. Za odměnu dostanete hrubý, nijak neutlumený zvuk vytočeného motoru. Chod spojky je tak akorát, takže nemusím šlapat až někam do motoru a zároveň skoro propnu nohu. Tak to mám rád. Brzdy oproti tomu potřebují pořádnou sílu v noze, takže mě hned při sjezdu z dálnice napadá, že bych měl možná začít posilovat kotníky.

Cesta se teď začala slibně vlnit a my se couráme horskými silničkami a hledáme mlhu, ve které by si Johny přál fotit. Jedu za dodávkou a přemýšlím, co vám k autu napíšu. Sedí se mi tu hodně pohodlně, na starém rádiu jsem dokonce naladil nějakou lokální stanici a připadám si jako synek německého velkopodnikatele při cestě na univerzitu. Chybí mi k tomu akorát školní uniforma a pár vlasů na hlavě.

V autě sice není posilovač, ale velký volant můžete lehce ovládat jednou rukou, zatímco druhou budete klepat cigaretu z okna. Jeho věnec je navíc tak tenoučký, že máte při řízení pocit, asi jako když v neděli ráno vytahujete pytlík čaje z konvice. Napadá mě, že tohle vás asi moc zajímat nebude, ale zatím to moc sportovní jízda není. Vjíždíme do mlhy a já musím zapnout stěrače. Připadá mi, že jejich motorky asi dělali v Itálii, protože setřít malé čelní sklo jim trvá průjezd tří serpentin a to ještě nejedu nijak rychle. V tomhle autě prostě všechno vybízí k pohodě.

Přijíždíme na slibně vypadající silnici a já jedu první. Johnymu se tu líbí zeleňoučké údolí jak z anglického venkova a mně zase dokonale hladký asfalt a silnice se zatáčkami všech typů. Můžu auto trochu popohnat a vyzkoušet, jestli se s ním rychle jede stejně hezky, jako pomalu. Na dvojku přidávám plyn, motor okamžitě reaguje a jde rychle do otáček. U toho skvěle zní a já začínám mít radost z jízdy. Auto váží jen 1080 kg, čemuž jsem nechtěl věřit, protože při prvním pohledu mi připadalo hodně veliké. Motor o síle jen 105 hp s ním tak nemá problém a auto se svižně rozjíždí. Přijíždím před první zatáčku a musím brzdit. Už před chvílí jsem si vyzkoušel, že na brzdy je potřeba docela dost velký tlak. Ale teď, ve vyšší rychlosti je to ještě horší. Mám dojem, že brzdy jsou tu navíc poměrně slabé a hned vadnou, jenže já chci zpomalit a tak musím hodně přitlačit. Musím ale dávat pozor, je jen pár stupňů nad nulou, mokrá silnice s popadanými listím a hustá mlha. Na autě jsou navíc obuté letní pneumatiky, a když si k tomu přičtete velkou sílu potřebnou na brzdovém pedálu, je hodně snadné zablokovat kola při brzdění. Při každém silnějším brzdění si dávám velký pozor, abych nejdřív pedál jen tak polechtal, dostal váhu auta dopředu a zatížil tlumiče a pneumatiky. I tak je skoro vždycky cítit náznak blokování kol a v místech, kde je hodně listí, brzdím jako bych jel dvakrát vyšší rychlostí na suchu.

To stejné platí pro zatáčení a akceleraci. Pneumatiky na mokré a ledové silnici moc nefungují a tak se nemůžu pouštět do zatáček zrovna rychle. Stačí to jen trochu přehnat a auto znervózní a volant zlehkne. Není tu posilovač řízení a tak dostávám perfektní zpětnou vazbu od kol. Řízení jde díky obrovskému volantu zlehka i normálně, ale na kluzkých místech mám pocit, jako by se kola vůbec nedotýkala asfaltu. Motor rozhodně nemá obří výkon, ale při takových podmínkách by se daly projíždět zatáčky bokem i s mnohem slabším autem. Já se s půjčeným veteránem po renovaci rozhodně nechci nikam klouzat, když mám tak málo přilnavosti i na předních kolech, takže jedu hodně jemně. Celý den mě kromě podmínek limitují brzdy. Kdyby nevadly, bylo by to perfektní svezení. Auto se totiž jinak chová moc příjemně. Řízení je sice pomalejší, ale přesné, takže stačí občas trochu ručkovat. Při zatáčení se E21 nenaklání jako většina jejích vrstevníků, ale přenos váhy je tu cítit perfektně. Při nájezdu do zatáčky začínám otáčet volantem o trochu dříve, zatěžuji vnější tlumiče a kol a plynule přidávám plyn. V rychlých zatáčkách se auto krásně protáhne stopou, jakou si zvolíte a v těch utaženějších si na mokru zase můžete pomoct plynem a stočit si auto do zatáčky. Když zatáčíte jemně, vnímáte přenosy váhy a necukáte s volantem, okamžitě víte, že by to bylo při lepších podmínkách hodně rychlé.

V tomhle autě to ale o rychlosti není. Není to primárně sporťák, ale spíš krásný youngtimer. Chcete ho na letní výlet s rodinou, užít si v něm hladkou a zakroucenou silnici, každé podřazení s meziplynem a správně trefený apex, ale stihnete se u toho ještě kochat krajinou. Není to kousavé auto, ale odmění se vám, když ho budete umět řídit a je skvělé, pokud chcete pochopit a naučit se, jak se má takové auto řídit. E21 zvládne jet rychle, dokázala by se nahánět s mnohem modernějšími auty, otázka je, jestli to má zapotřebí. Její slabší brzdy, dlouhé rychlosti a neuvěřitelně pohodlný interiér k tomu nevybízí. Být tu tak menší volant, se kterým by se nemuselo tolik ručkovat a řízení by bylo tužší a destičky, které by zvládly vyšší teploty… No nic, zpomaluji, nechávám auto jet, přepínám do režimu studentík z bohaté rodiny a zjišťuji, jak moc si člověk může užít jízdu po pěkné silnici i když se zrovna nežene za každou cenu dopředu.