Taky vás zasáhla Le Mans mánie? V kinech běží nový film o památné bitvě mezi Ferrari a Fordem, který hodně lidí netrpělivě očekávalo a mluvilo o něm, jako o „novém Le Mans“, legendárním filmu Steva McQueena. Chodí na něj všichni, které baví řízení aut, zajímají se o závody, nebo si jen chtějí užít podívanou na zápolení chlápků, kteří riskovali životy pro to, co prostě museli v životě dělat. Nebudu říkat, že i já jsem se netěšil. Měl jsem ale zároveň trochu obavy, aby to nebylo tak nějak moc americké (nakonec je to o Fordu, tak jaké by to mělo být?). Takže jsem se plný očekávání vydal do kina, abych to viděl na vlastní oči. Hned po cestě domů mě napadlo, že vám o tom musím napsat pár řádků. Tady jsou.

Rozhodně nechci psát recenzi pro ty, kteří se na film teprve chystají. Těch najdete na internetu spoustu a od mnohem povolanějších, než jsem já. Nebudu hodnotit herecké výkony, ale chci vám předložit jen pár postřehů z řidičského pohledu a taky trochu napsat, jak to bylo doopravdy. Takže pokud jste na filmu ještě nebyli, nebo příběh neznáte, nečtěte dál, ale vydejte se do kina. Stojí to za to. I když je příběh malinko zkratkovitý a filmaři si s některými detaily příliš nedělali hlavu, budete se velmi bavit. Můžete vzít klidně přítelkyni, mámu, babičku, nebo kohokoliv jiného, budou se bavit taky, protože tenhle příběh je jeden z nejsilnějších z historie motorsportu a zapůsobí na každého. Pak mi napište, jak se vám to líbilo.

Jak to bylo doopravdy

Scénář se snaží odvyprávět „celý“ příběh během dvou a půl hodiny, a tak je jasné, že musí dojít k nějakému zjednodušení. Nechci rozepisovat celou historii, protože to vydalo na víc, než jeden článek. Vypíchnu ale pár milníků, které ve filmu trochu překroutili.

Celá story začíná v roce 1963, kdy chtěl Ford opravdu koupit italského výrobce sporťáků. Z transakce nakonec sešlo, jak vzpomíná Enzo Ferrari ve své knížce Mé strašné radosti, těsně před podepsáním smlouvy. Američani totiž, alespoň podle Enza, zkoušeli v rozporu s dohodou nastavit smlouvu tak, že by Enzo neměl rozhodující slovo ve vedení závodního týmu. Jestli to bylo celé narafičené jen kvůli zvýšení ceny, jak vypráví film, těžko říct. Enzo to ale viděl jinak.

Ferrari se ve formuli šedesátých let moc nevedlo (získali dva tituly), protože se začínalo závodit s lehkými auty s motory uprostřed, na což Enzo nechtěl přistoupit. Díky tomu byl Phill Hill v roce 1961 poslední, kdo vyhrál šampionát na autě s motorem vpředu. V závodech sportovních aut, kam patřilo i Le Mans, to bylo ale něco úplně jiného. Francouzskou čtyřiadvacetihodinovku vyhrálo auto Ferrari šestkrát za sebou. A právě Le Mans bylo místo, kde toužil Ford Italy porazit. K tomu ale potřebovali za oceánem pořádné auto.

Ford ale nenajal Carola Shelbyho hned, jak to je ve filmu. Původně jejich závodní auto vyvíjel Eric Broadley a ten se inspiroval na prototypu Lola MK6, který Ford koupil. Když se podíváte na fotky Loly, asi hned uvidíte společné tvary i některé detaily. Tohle spojení ale netrvalo moc dlouho, Ford se svými auty těžce propadal ve všech závodech a to vytvořilo prostor pro Shelbyho, za kterým se svou GT40 přišli, aby ji připravil pro vítězství v Le Mans. Na autě skutečně usilovně pracoval i Ken Miles. Není náhoda, že byl Ken nejen skvělý řidič, ale i zkušený mechanik, což se mu pro tuhle práci náramně hodilo. Tehdy, i v pozdějších letech, začínalo hodně světových šampionů právě v autodílně, třeba takový Jackie Stewart.

Ken Miles závodil s Fordem v Le Mans už v roce 1965, parťáka mu dělal právě Bruce McLaren a závod nedokončili. Asi proto, že Ford se rozhodl těsně před závodem pro jiný motor, který nestačili pořádně otestovat. Takže nesedí, že by Ford Milese ze závodu vyšachoval. V roce 1966 už bylo vše jinak. Miles za volantem GT40 vyhrál Sebring i Daytonu a kdyby vyhrál v Le Mans, zkompletoval by jak první tzv. Triple Crown of endurance racing. Mimochodem, ve filmu zmiňovaný Graham Hill, je jediným závodníkem světa, který kdy zkompletoval motorsportu, tedy Indy 500, Le Mans a Velkou cenu Monaka. To co skutečně následovalo, poměrně dobře sedí s tím, co můžete vidět ve filmu. Miles, spolu s Hulmem, kterému filmaři nevěnovali žádnou pozornost a který se o rok později stal Mistrem světa Formule 1, opravdu zajížděli rekordní časy. Pochybuji sice, že by Miles zajížděl rekordy s úplně odrovnanými brzdami, jisté ale je, že řídil fantasticky. Vedení Fordu vážně žádalo, aby auta projela cílem společně a tak dovršila pokoření Ferrari. Co následovalo, jste viděli. Jestli šlo o záměrné poškození Milese nevím, i když o tom pochybuji, jisté je však, že Triple Crown nezískal. Ford GT závodil a vyhrál všechny Le Mans až do roku 1969, kdy byla změněna pravidla. Zlí jazykové tvrdí, že změna přišla, aby ukončila dominanci Fordu v Le Mans. Tím nastal čas pro Porsche a jejich 917 o které jsem nedávno psal.

Film skládá poctu Kenu Milesovi, coby řidičskému bohu té doby a zmiňuje jména ostatních závodníků jen tak okrajově. Byla by škoda si ale myslet, že Denny Hulme, Chris Amon, Phill Hill, Lorenzo Bandini, Graham Hill, Dan Gurney a spoustu dalších byli podřadní řidiči, jak to může z filmu vyplynout. Byly to stejně velké hvězdy a perfektní piloti. Ve filmu se jim mohlo klidně věnovat trochu víc místa. Škoda.

Po řidičské stránce

Závodních scén tu samozřejmě není tolik, jako v Le Mans Steva McQueena, ale i tak si jich užijete dostatek. Já hned po úvodním záběru dostal strach, že to bude hodně počítačové. Ve filmu ale nakonec díkybohu hraje i celkem dost „pravých“ aut, což dodá na autentičnosti. I tak právě moderní vychytávky a animace, které by měly filmařům pomáhat, nakonec spíš škodí. Dnes už to prostě není takové jako třeba v Grand Prix z roku 1966, kvůli kterému se museli herci učit řídit formule od samotných závodníků a kde jsou všechny scény z masa, kostí a železa. Asi právě proto je možné občas vidět „hollywoodské kluky“, kteří mají ztvárnit nejlepší řidiče té doby, držící volant jako prase kost. To člověka holt trochu praští do očí, stejně, jako když Christian Bale sem tam podřadí ve chvíli, kdy bych se nedovolil řadící páky ani dotknout. Nikde ve filmu jsem neviděl, že by někdo použil meziplyn. Jestli třeba Ken Miles takhle řídil, nebo jestli ve Fordech nepodřazovali s meziplynem v Le Mans, protože tu vlastně zas tak moc zatáček není, už nedokážu zjistit. Nenašel jsem žádný onboard z té doby, podle kterého by se dalo říct, že to je blbost, nebo není. Zato jsem našel pár nových krásných onboardů s GT40, kde řidiči rozhodně s meziplynem podřazují a zní to fakt úžasně. Filmaři si s takovými detaily nedělali těžkou hlavu, takže můžete vidět i starou Cobru posazenou na snad dvacetipalcová kola a moderní semislicky. V té době (naštěstí) nic takového neexistovalo. Jsou to drobné detaily,  ale přesně ty dělají geniální zážitek.

Představte si, že jedete po Mulsanne přes 300 km/h, křehké auto je na vysokých gumách s měkkou bočnicí a kolem se míhají nechráněné stromy. Já bych se rozhodně nekoukal do bočního okýnka a nemrkal na řidiče v autě vedle mě. Vy jo? Tady nechci říct, že to není možné, jen mi to přišlo daleko od pravdy. Některé scény jsou prostě úsměvné, jiné jsou úchvatné. A ten zvuk! Zvuk je většinu filmu naprosto úžasný. Baví mě jak ve Fordu zarachtá, pokaždé když zastaví u boxů.

Co říct na závěr? Díky bohu za každý nový film o autech a závodění, který není Rychle a zběsile. I přes některé chybné detaily to byla úžasná podívaná a já si po cestě domů představoval, že řídím Ford GT40. A přesně tak by na člověka měl film o závodech působit! Na konec je tu jedno video u kterého si můžete představit, jaké to muselo být závodění.