Už se vám někdy stalo, že byste se při odpolední kávě zamysleli a napadlo vás „jak by se asi řídil Maluch, kdyby do něj někdo dal někdo motor z motorky“? Mě teda rozhodně ne. Naštěstí se ale znám s Jirkou Hladíkem, spolumajitelem YoungtimerClassic, který mi tyhle myšlenky obstaral. Nedávno jsme spolu telefonovali a já ho lákal, aby se přijel podívat na náš trackday ve Vysokém Mýtě. Jirka, jen tak mimochodem, povídá do telefonu „dobře, ten víkend mám čas a rád se stavím. Vezmu s sebou nějaká auta, abyste si o nich mohli napsat článek a já je aspoň vyzkouším na okruhu“. Ze zvědavosti se ptám, co Jirka přiveze a mimo jiné přichází řeč právě na Fiat 126 s motorem z Kawasaki Ninja.

O pár týdnů později se probouzíme do zamračeného rána, slunce bude vlastně teprve vycházet a s dodávkou vyrážíme směrem na Hradec a pak do Vysokého Mýta, připravit zázemí na trackday. Chvílí před pěší prohlídkou tratě přijíždí i Jirka a z kamionu vykouzlí několik krásný aut. Je mezi nimi i Maluch. Kdyby vám někdo vyprávěl, že viděl Malucha s motorem z motorky, asi byste čekali nějaký „bastl“ vyrobený doma na koleni. Tohle je ale profesionální práce. Z venku vypadá Fiátek moc hezky a na širokých ráfcích a pneumatikách sedí hodně nízko. Uvnitř chrání posádku rám a interiér nevypadá o nic hůř, než auto z venku. Na první pohled vypadá Maluch roztomile, je to ale trochu bestie.

Ta hlavní příčina je vzadu, kde by měl být maličký motor o výkonu 26 koní. Místo něj se tu ale usadil motor z karburátorové Kawasaki Ninja a ten může mít sílu okolo 160 koní. Možná vás takový výkon neoslní, ale v kraťoučkém Fiátku, nevážícím víc než 600 kg s náhonem na zadek by to už mohlo stačit, ne? To ale samozřejmě nejsou všechny úpravy. Kromě už zmíněného rámu dostal Maluch nové brzdy s kotouči na všech kolech a podvozek přestavěný z listových per na vinuté pružiny. Motor pohání auto přes samosvorný diferenciál a klasickou automobilovou převodovku, která se tu používá jen k řazení převodu „dopředu“ nebo zpátky a je propojená se sekvenční šestistupňovou převodovkou z motorky. Podle Jirky dokáže Maluch uhánět 160 km/h. Nádhera.

Během dopoledne se věnuji několika klientům a nemám čas nad Maluchem ani přemýšlet. Při obědové pauze ale poslouchám rozhovory několika přihlížejících a i těch, kteří se už za volant Malucha mohli posadit a vypadá to, že to roztomilé autíčko budí celkem respekt. Párkrát jsem ho viděl na dráze a je pravda, že vypadalo dost neposedně. Chvíli se mi to rozkládá v hlavě a dávám si dvě a dvě dohromady. Při tomhle výkonu, hmotnosti a délce to bude dost možná o život. Navíc vůbec netuším, jak je auto nastavené a začínám mít trochu strach.

Jdu se tedy na tu potvůrku podívat ještě jednou. Nestihnu si autíčko ani jednou obejít dokola (což jsou tak čtyři kroky) a už je tady Jirka a říká, abych se s ním šel projet. Ani nevím jak a už usedám do Malucha a srdce mi neklidně tluče. Trubkový rám ohraničuje v maličkém autě už tak stísněný prostor a i když je to jen kus železa, přijde mi v tu chvíli jako nejlepší kamarád. V hlavě mi ještě chvíli zní roztřesené hlasy řidičů, kteří se s Maluchem svezli přede mnou a před očima mi rychle probleskne pár záběrů zběsilých Smartů s motorkovými motory a Polských Fiátků na rychlostních zkouškách. Teď je ale čas správně se usadit za volant a osahat si interiér a tak hned zapomínám na všechny obavy. Uvnitř voní benzín a vypadá to tu jako v závodním autě. Začínám se těšit.

Před jízdou si potřebuji do paměti co nejlépe zafixovat polohu pedálů, aby moje nohy dělaly všechny úkony automaticky a já mohl věnovat svou pozornost chování auta. Brzdový a spojkový pedál jsou tu umístěné jako v běžných autech, ale plynový pedál je o kus níž. Naštěstí nemusím díky převodovce z motorky dělat meziplyny a tak to bude v pohodě. Ve skořepinové sedačce sedím skoro na podlaze a utahuji si čtyřbodové pásy, jeden je přetočený a rozčiluje mě, že se s ním musím zdržovat. Už jsem připravený a dochází mi, že se tu nesedí vůbec špatně, posaz je vlastně ideální, což mě dost překvapuje. Co ideální není, je bohužel pozice volantu. Ten směřuje nahoru v úhlu asi 45°, podobně jako na motokáře. To by samo o sobě nebyl problém, kdyby nebyl poměrně vysoko a šíleně daleko. Když položím ruce na ramena volantu, mám je úplně natažené… tohle bude možná složité, ale nějak se s tím poperu.

Z přemýšlení mě vytrhuje Jirka, sedící na sedadle spolujezdce. Ukazuje mi zelenou kontrolku, která se rozsvítí, když mám zařazený neutrál. Jak už jsem psal, motor z Kawasaki tu používá svojí převodovku, která funguje podobně, jako sekvenční převodovky ve starších závoďácích. Místo klasické řadičky je tu páka, k sobě řadíte vyšší rychlosti a od sebe zase nižší. Ok, spojka a mačkám startér, motor trochu zaštěká a hned zařve vysokým tónem. I na volnoběh je slyšet, že se motoru bude chtít hodně točit (a autu asi taky), netrpělivě řadím jedničku a na Jirkovu radu se rozjíždím s větším přidáním plynu. Ve vyrámovaném autě se skořepinovými sedačkami a bez jakéhokoliv odhlučnění je to šílený řev. Při menších otáčkách auto hodně vibruje a s Jirkou se skoro vůbec neslyšíme. Nenechte se ale zmýlit, není to nepříjemné. Možná to bude znít směšně, ale uvnitř na mě dýchá motorsportová atmosféra a já se začínám přiblbe usmívat.

Vjíždíme na rovinku v Mýtě, a auto je naštěstí studené, takže mám pár kol na to se s ním sžít při zahřívání. První zařazení trochu přeženu, v návalu adrenalinu vezmu za řadící páku tak, že jí Jirkovi skoro utrhnu. Promiň Jirko, další zařazení je už jemné, do páky stačí skoro jen drknout a máte tam další kvalt. Řadím z dvojky na trojku a říkám si, že volant je vážně příšerně daleko, ale i tak se s tím dá jet. Ještě na rovince, se zařazenou trojkou, napůl vytočenou, zkusím párkrát zatočit ze strany na stranu a čeká mě příjemné překvapení. Auto zatáčí tam kam chci, jako na povel, není tu žádné zhoupnutí v tlumičích, nebo vůle v řízení, které je hodně strmé. Auto poslouchá při klidné jízdě skvěle a vůbec nenaznačuje, že by se mu chtělo strašit řidiče.

Kroužím takhle pár kol, pomalu přidávám a zvykám si na ovládání auta. Další příjemné překvapení jsou pro mě brzdy. Mají dostatek síly, zatím ještě nevadnou a brzdový pedál dokonce chodí tak akorát. Nejhorší ze všeho pro mě zůstává pozice volantu. Být o 10-15 cm blíž, cítím se tu naprosto skvěle. Takhle ale musím hodně napínat ruce a zvlášť v utaženější zatáčkách je to hodně ručkování. Tak jo, vyzkoušíme, co tahle malá krabička umí. Na nájezdu do rovinky poprvé pořádné vytáčím motor, za hlavou se mi ozve řev a auto dost svižně vystřelí vstříc rovince. Řadím trojku a dokonce i čtyřku, ale přichází rychlá pravá do esíčka za rovinkou. Zatáčku si najíždím víc rovně, abych měl prostor na práci s brzdami, kterým v této rychlosti ještě úplně nedůvěřuji a abych si následující esíčko hezky otevřel. Auto je navíc dost krátké a mohlo by mít chuť se pod brzdami začít přetáčet.

Nic špatného se ale neděje, na brzdy musím sice trochu víc zatlačit, ale autíčko zpomaluje přesvědčivě a i přes vysoký tlak na brzdový pedál neblokuje kola. Dvakrát podřadím a v poměrně vysoké rychlosti začínám zatáčet. Snažím se o jemnou práci volantem, pokud je to vůbec možné při tak natažených rukách a přidávám plyn do zatáčky. Na zařazenou dvojku s vysokými otáčkami se Maluch jen lehce sklouzne bokem, na což stačí i v tak krátkém autě malinké kontra a pak s velkým řevem akceleruje do esíčka. Tentokrát se jen lehce dotknu obrubníků, které tu jsou dost vysoké a mohly by mě poslat do ještě většího smyku.

Přijíždíme k ostrému vracáku v zadním rohu okruhu, hned pod kopcem. Opatrně jej vykroužím, ale Jirka mi naznačuje, abych jej příští průjezd vzal radši bokem. Maluch má poměrně malý rejd a při velkém vytočením kol mu drhnou pneumatiky o blatník, což je spolu s pozicí volantu snad jediná nedokonalost. Ok, tak v dalším kole. Teď ale akceleruji do kopce a Maluch se rozjíždí na hodně vysokou rychlost. Za kopečkem je ve zlomu horizontu zatáčka do pravé šikany přes obrubník, kde se každé auto pod plynem trochu nadlehčí a má tendenci být přetáčivé. To bude určitě platit i pro Malucha, kterého v tak velké rychlosti rozhodně nechci roztočit. Proto v nájezdu pravé zatáčky do šikany vůbec neubírám plyn, ale pouze lehce přibrzďuji levačkou a pod plným plynem přejíždím obrubník. Pocitově to je neskutečná rychlost a Maluch taky okamžitě ujíždí do strany. Tady je potřeba reagovat bleskově, jinak bychom ze šikany vycouvali. Čekal bych, že se v takové rychlosti okamžitě přetočíme, ale na rychlé kontra volantem Maluch reaguje přesně a aniž bych si to uvědomoval, ještě akceleruje pod lehkým přidáním plynu. V šikaně si stopu trochu narovnám, abych mohl lehce přibrzdit na rovnější volant, protože se tu zatáčka utahuje a my jedeme už moc rychle.

Za šikanou následuje další pravá přes horizont, pro hodně řidičů nejproblémovější zatáčka ve Vysokém Mýtě. Najdete ji v nejvyšším bodě okruhu a je těžká hlavně proto, že v téhle konfiguraci se tu musíte udržet na vnitřku a dostat se tak poměrně rovnou stopou do šikany, která hned následuje. Ve většině aut je to o vysoké přesnosti, ale v Maluchu ji skvěle trefuji, i když jedu na horizontu lehkým bokem a nejsem tu úplně v ideální stopě. Tady se do autíčka zamilovávám. Napadne mě, že je trochu jako závodní motokára, se kterou jsem tu kdysi jezdíval. To se mi potvrzuje v dalším vracáku, kousek před rovinkou, kde hodně civilních aut bojuje. Maluch tu vykrouží krásný oblouk okolo apexu, přesně jako motokára. Boží.

Přichází ostrá pravá, která se otevírá na rovinku. Musím tu hodně opatrně, protože na hodně zatočená kola je auto malinko nedotáčivé. Je tu ale dost prostoru a říkám si, že bych se tu mohl s Maluchem trochu sklouznout. To jsem se ale přepočítal, protože Maluch v nízké rychlosti bokem jezdit nechce, silný motor začíná auto v menší rychlosti a nižších otáčkách okamžitě přetáčet tak, že bych to nechytil žádným natočením volantu. Malinko ubírám, rovnám si auto a profrčím rovinkou. Teď už ale navazující esíčko beru ve velké rychlosti a přes obrubníky, vůbec neubírám plyn, ale spíš si Malucha kontroluji levačkou na brzdě a je to boží. Ve velké rychlosti jde Maluch okamžitě do driftu, ale v určitém náklonu se chytne a jede vpřed. S volantem někde v dálce je to šílený boj a bolí z toho ruce, ale auto se chová perfektně. Při velké rychlosti je mnohem ovladatelnější, než jsem čekal, ale i tak cítím ve vzduchu neustále zdvižený varovný prst. Zareagovat na volantu jen o zlomek sekundy později, tak se už točíme na místě. V esíčkách se navíc auto přehupuje z jedné strany driftu do druhé a v tak krátkém autě je to neuvěřitelný fofr. Když říkám narovnávám, rozhodně to neznamená, že jedeme úplně rovně. Maluch se od prvního uklouznutí v nájezdu smýká až do další série zatáček.

Maluch má nízký a tuhý podvozek a kvůli tomu se tu jakékoliv sklouznutí děje bez nápovědy. Karoserie se tu nenakloní, ale auto se hned sklouzne. V takových autech je smyk vidět dřív, než jej ucítíte a proto to chce hodně předvídat a už dopředu si promyslet, jak velký náklon powerslidu to bude. Tohle je něco, co často řidiče učím. Nereagovat na smyk, který auto udělá, ale dopředu s ním počítat. Některá auta vám takovou chybu odpustí, Maluch rozhodně ne.

Přijíždíme do pomalého vracáku, kde Maluchovi dřely pneumatiky. Jirka chtěl, abych tu jel bokem, tak dobře. Nastavuji si auto do zatáčky a jen lehkým přidání plynu jej chci zatáčkou protáhnout. Jede se tu ale moc pomalu a já nechal spadnout otáčky příliš nízko, na což Maluch reaguje okamžitým přetočením. Za námi jedou další auta a musí se nám vyhýbat, sorry kluci. Rozjíždím se znovu do kopce a šikanu beru ve velké rychlosti, tady Maluch funguje opět dokonale, i když hrozí prstem. Prostě v něm jedete bokem, je to naprosto boží, ale zároveň moc dobře víte, že ještě o centimetr víc a už nepojedete vůbec nikam. Tohle auto je dlouho hodné a nechá si líbit téměř cokoliv, pak ale znenadání kousne tak rychle, že s tím nikdo nic neudělá. Ve vyšších rychlostech mu to paradoxně sedí mnohem víc a líbí se mu, když jej řidič „drží pod krkem“.

Pomalé vracáky projíždí Maluch nejlépe při vyšší nájezdové rychlosti a téměř bez plynu, podobně jako motokára. Musíte tu hodně přemýšlet i nad stopou. Pokud jste zvyklí jezdit s oturbenou čtyřkolkou, pravděpodobně jezdíte „špičatější“ stopu. To by v Maluchovi vůbec nefungovalo. Řidič tu naopak musí jet „kulatou“ stopu a vykružovat čisté oblouky. Pak se dá jet hodně rychle.

Je čas auto dochladit. Dáváme dvě klidnější kola, teploty klesají a my se můžeme vrátit do zázemí. Pomalu Malucha přibližuji k místu, kde Jirka parkuje svá ostatní auta a vypínám zapalování. Odepínám pásy a sápu se z malinkého autíčka. Až teď mi dochází, jak moc jsem se zapotil a jak moc velká zábava to byla. Směju se a nejradši bych skočil zpátky. Být ten volant o kus blíže, byl by zážitek dokonalý. V průběhu dne si sedám do spousty dalších aut a přemýšlím nad Maluchem. Má své nedokonalosti, které by se samozřejmě daly řešit, ale jinak je to naprosto skvělé autíčko na malé okruhy. Trochu mi připomíná mojí závodní motokáru. Intenzita dvoutaktu v motokáře, která přeci jen neváží skoro nic, se s zážitkem v Maluchu nedá moc srovnávat a přesnost motokáry je samozřejmě také o kus dál. Přístup k řízení Malucha je ale v něčem hodně podobný motokáře a musím říct, že takhle jsem se už dlouho nebavil.