19. 4. 2022
Na Mille Miglia dominovali Italové. Jen málokdy se stalo, že vyhrál někdo jiný. Není se čemu divit. Když musíte na jeden zátah ujet v závodním tempu z Brescie do Říma a zpátky skoro 1600 km po obyčejných silnicích, dost se hodí, když se v okolí vyznáte.
Proto byla obrovská sláva, když tu v roce 1955, za deset hodin, s třicetiminutovým náskokem a průměrnou rychlostí skoro 160 km/h, vyhrál Stirling Moss s Denisem Jenkinsonem. Kdysi jsem narazil na článek, kde Stirling na jejich jízdu vzpomínal. V té době bylo obvyklé vézt s sebou mechanika, nebo druhého řidiče, i když třeba Fangio jel radši sám. Stirling Moss s sebou ale vzal novináře Denise Jenkinsona, který byl sám amatérským nadšencem do aut. Rozhodli se to vyzkoušet jinak a na dlouhou roli papíru, které říkali „toaleťák“ si napsali pravděpodobně první itinerář vůbec. Byl hodně jednoduchý a vyznačili si v něm hlavně místa, která bylo potřeba projet pomaleji, než jak to vypadalo při pohledu z auta. Před závodem si celou trať párkrát projeli, při čemž se jim podařilo zničit dvě auta. V běžném provozu prý jezdili až 240 km/h a tak se dá považovat za úspěch, že to vůbec přežili.
I přes poctivou přípravu se jim nevyhnuly nepříjemnosti. V autě se nemohli slyšet a tak dával Denis Stirlingovi jednoduché signály rukou. Denis vzpomíná: „Na jedné rovince ohraničené stromy jsme si zapsali vlnu na silnici, kterou projedeme naplno pouze když bude sucho. Sucho bylo, takže jsem rukou ukázal, že můžeme jet naplno a se zařazenou pětkou a 7500 otáčkami jsme se vznesli do vzduchu. Na plný plyn jsme tu předtím nikdy nejeli a tohle místo jsme si špatně odhadli. Vibrace, které cítíte při rychlé jízdě v 300SLR, na hodně dlouhý okamžik ustaly a my se na sebe stihli podívat a zdvihnout obočí. Někdo spočítal, že jsme byli ve vzduchu jen asi sekundu, ale vzduchem jsme urazili snad 60 metrů, což prý bylo vidět i na stopách od pneumatik.“ Jen bych chtěl připomenout, že tohle bylo v roce 1955!
Ještě jedna vzpomínka, tentokrát od Stirlinga: „Musím říct, že to byl jediný závod, kterého jsem se opravdu bál. Jen na něj pomyslet mě děsilo. Nebyla tu žádná šance, že bych si ten „okruh“ najel, takže jsem závodil naslepo, v autě, které jelo okolo tří set kilometrů v hodině. Kdybych s sebou neměl Jenkse, odhaduji, že bych jel o půl hodiny déle. Nemluvili jsme spolu, protože v té době bohužel nebyla žádná technologie, která by umožnila slyšet se přes hluk motoru. Měli jsme jen tu roli papíru, kde bylo vše. Čeho jsme se opravdu báli, byli lidé ležící doslova na silnici. Diváci si lehali na hranu příkopu u silnice a my jsme je vůbec nemuseli vidět. Bylo to často na sekcích, kde jsme jeli přes 160 km/h v zatáčkách, ale auto se naštěstí ovládalo neuvěřitelně dobře. Bylo to fantastické auto a mělo spoustu výkonu. Byl to úžasný závod a ještě teď si vzpomínám, jak velká zábava byla předjíždět takové množství aut.“
Chata Raticosa se nachází na vrcholu 968 metrů vysokého průsmyku Passo della Raticosa, přibližně v polovině cesty Strada Statale 65, vinoucí se toskánskými kopci do Boloni. O letních víkendech je parkoviště u malé restaurace přeplněné motocykly, od Ducati cafe racerů až po cestovní BMW ověšené kufry. Ve všedních dnech je tu však klid, jen hrstka motorek a občas se tu objeví místní ve Fiatu, kteří si zajdou na kávu nebo brzký oběd. Ve všední den byste nehádali, že Strada Statale 65, která se nyní tiše vyhřívá na teplém slunci, je jednou z nejznámějších silnic v Itálii. Silnice Mille Miglia.
Trasa závodu Mille Miglia vedla přes horní polovinu Itálie, startovala a končila v Brescii, starobylém městě na průmyslovém severu Itálie. Po běžných silnicích, které byly v den závodu pro civilní dopravu uzavřeny, vedla trasa na východ do Verony, pak na jih do Ferrary a San Marina na pobřeží Jaderského moře a poté se stočila do vnitrozemí a do Říma.
Z Říma se závodníci vydali zpět na sever, přes nejkrásnější italskou krajinu a ikonická města, jako je Siena, Florencie a Boloňa, a poté se naposledy vydali na zběsilý úprk přes roviny Pádského údolí do Brescie. Úsek mezi Římem a Boloňou, kde se silnice nekonečně klikatí v kopcích a po cestě stoupá a překonává průsmyky Futa a Raticosa, byl všeobecně považován za nejnáročnější část závodu.
300 SLR bylo sice auto kategorie sportovních vozů, ale v podstatě to byla Formule 1 s trubkovým rámem ve tvaru sportovního vozu a s místem navíc. Technika byla z Mercedesu W196 Grand Prix, který se účastnil mistrovství světa Formule 1 v letech 1954 a 1955. Model 300SLR měl karoserii vyrobenou z ultralehké (a také velmi hořlavé) hořčíkové slitiny zvané elektron. Pod kapotou byl stejný řadový osmiválec se vstřikováním paliva jako ve voze Formule 1, ovšem s objemem zvětšeným z 2,5 litru na 3 litry a výkonem přes 310 k při 7400 ot/min, poháněný exotickou směsí benzinu, benzenu a alkoholu.
Bylo vyrobeno pouze devět 300 SLR. Sedm z nich byly otevřené vozy, jako měl na Mille Miglia Stirling Moss nebo třeba Fangio. Mercedesy vyhrály nejen na Mille Miglia, ale i na Tourist Trophy v Irsku a na sicilské Targa Florio, která byla sice kratší, ale ještě divočejší než Mille Miglia. Tohle auto se bohužel nechvalně proslavilo v katastrofické nehodě na Le Mans, kdy Lance Macklin v Austinu uhýbal Mike Hawthornovi v Jaguaru D-Type a při tom se srazil s Mercedesem Pierra Levegha, který při nehodě zahynul spolu s dvaaosmdesáti diváky. Mercedes pak ze závodů na dlouhá léta odstoupil.
Zdroje:
Sir Stirling Moss on the 1955 Mille Miglia — Mercedes-Benz
Mille miglia 1953 (movie by Shell)
1955 Mille Miglia: The Most Epic Drive. Ever.
With Moss in the Mille Miglia: 1955 report
IF IT HAD WHEELS HE’D RACE IT’| MOTOR SPORT MAGAZINE
